Jednou jsem seděl večer u televize, pěkně po vycházce, krmení a dobrůtkách, Artur mi ležel u nohou, klid, pohoda.
A najednou zazvoní zvonek: „Dobrý den, vy jste zapomněl psa v parku!“ hlásí nečekaná návštěva, pak zahlédne psa za mnou a nestačí se divit. „Psa mám tady, ale jdu se podívat.“
Netrvalo to dlouho, ač tma, cizí fundlák se nechal chytit, na krk navléct můj opasek – nic jiného jsem neměl – a dovést domů.
Artur měl velkou radost, že má kamaráda stejné velikosti, i když byl z počátku samozřejmě podezřívavý – „Cizí pes, fakt!?“.
Stačilo pár telefonátů, „Cesar často utíká, bydlí nedaleko, zkus se tam zeptat.“ A opravdu, Cesar utíkal často, majitelé se ani nedivili, když jsem přijel a přivezl jim psa. Ostatně nebylo to daleko, jen dva kilometry městem.
Je zajímavé, že některé vlastnosti získává skoro celý psí vrh: po pár týdnech volali pánečci od brášky, Cara, jestli náhodou nemám řešení na utíkajícího psa, že jim utíká často a rád.
Autor: Pavel Bradáč