Obě se týkaly tehdy našeho „dvorního“ veterináře, MVDr. Beneše, který Arturovi v pů roce zachránil život, když měl těžkou střevní virózu a nesnažil se najít složitosti. Prostě ho léčil, a vyléčil asi za osm hodin, když se o to předtím marně snažily šest týdnů (!) neúspěšně dva jiní veterináři, jeden (vlastně jedna) i Vysoké školy veterinární v Brně (v roce 1993).
Ale o tom jsem nechtěl psát. Příhoda je o motivaci. Artur se díky zkušenostem s veterináři dokázal schovat. Beneše tehdy u nás doma (ještě neměl ambulanci) nadšeně vítal. Ovšem pouze do chvíle, než klaply zámky u kufru. Nikdy jsem nepochopil, jak se dokáže 48 kg velký pes schovat v malém jednopokojovém bytě. Ale opravdu se mu to vždy podařílo.
A pak jsem k platbě za ošetření přidal několik pálivých slovenských (spíše maďarskýc) klobásek, a tak si pan doktor raději pořídil vlastní ambulanci, aby mu klienti nedávali pozornosti, které se nedají sníst.
Jednou jsem získal pocit, že Artur nechodí k doktorovi rád, a protože jsme chodili často, rozhodl jsem se to změnit. Dvě hrsti oblíbených dobrůtek je silná motivace – možná až příliš.
A tak, když jsme šli příště, tak jsem do ambulance doslova vletěl, visíce za Arturem, který se těšil na novou „dávku“. A kdo znáte jak tam okolí vypadá víte, že před ambulancí je několik velkých keřů růží, což Artur nevzal v potaz, takže jsem byl nejen přivlečen, ale i slušně oškubán.
Autor: Pavel Bradáč