Motivace

U komentářů k článku o podávání léků jsem si vzpomněl na dvě příhody s veterinářem, které svědčí také o výborné paměti fundláků.

Obě se týkaly tehdy našeho „dvorního“ veterináře, MVDr. Beneše, který Arturovi v pů roce zachránil život, když měl těžkou střevní virózu a nesnažil se najít složitosti. Prostě ho léčil, a vyléčil asi za osm hodin, když se o to předtím marně snažily šest týdnů (!) neúspěšně dva jiní veterináři, jeden (vlastně jedna) i Vysoké školy veterinární v Brně (v roce 1993).

Ale o tom jsem nechtěl psát. Příhoda je o motivaci. Artur se díky zkušenostem s veterináři dokázal schovat. Beneše tehdy u nás doma (ještě neměl ambulanci) nadšeně vítal. Ovšem pouze do chvíle, než klaply zámky u kufru. Nikdy jsem nepochopil, jak se dokáže 48 kg velký pes schovat v malém jednopokojovém bytě. Ale opravdu se mu to vždy podařílo.

A pak jsem k platbě za ošetření přidal několik pálivých slovenských (spíše maďarskýc) klobásek, a tak si pan doktor raději pořídil vlastní ambulanci, aby mu klienti nedávali pozornosti, které se nedají sníst.

Jednou jsem získal pocit, že Artur nechodí k doktorovi rád, a protože jsme chodili často, rozhodl jsem se to změnit. Dvě hrsti oblíbených dobrůtek je silná motivace – možná až příliš.

A tak, když jsme šli příště, tak jsem do ambulance doslova vletěl, visíce za Arturem, který se těšil na novou „dávku“. A kdo znáte jak tam okolí vypadá víte, že před ambulancí je několik velkých keřů růží, což Artur nevzal v potaz, takže jsem byl nejen přivlečen, ale i slušně oškubán.

Autor: Pavel Bradáč

doporučujeme

Teď na akci se rozproudila diskuze o torzi žaludku, a výsledkem také bylo, že vlastně
Ostrov smrti - Isle Aux Morts - u pobřeží Newfoundlandu si svůj název vysloužil proto,