Jednou jsme jeli z lyžování v Alpách a na zpáteční cestě se stavili na prohlídku krásného rakouského města Salzburku. Prohlídka centra s koupáním v kašně, jako i jinde, a mimo jiné zajímavosti je v Salzburku poblíž náměstí; velký obchod s kraslicemi. Tady jsou na rozměrných hromadách na zemi doslova stovky kraslic, mezi kterými vedou úzké uličky, kterými prochází kupující. Cena jedné kraslice v platech na zemi začínala tehdy okolo 70 šilinků (dnes přibližně 6 nebo 7 euro), ta dražší v policích byla i za 200 za kousek, všechny ručně malované.
Novofundlandský pes by v takovém obchodě udělal během okamžiku obrovskou škodu, a tak jsem ho, nic zlého netuše, odložil před obchodem, vedle dveří aby nezavazel další kupujícím. Samozřejmě že když jsem byl v nejvzdálenější části obchodu, jsem zahlédnul, jak pes se zvednul a šel za mnou. Dvě hromady kraslic jsem oběhnul, jednu myslím přeskočil a za hromového „LEHNI!“ byl u vchodu. Arturovi a zejména jeho nejaktivnější části – ocasu, kterým uměl třeba smést chlebíčky z konferenčního stolu. Protože sám si vzít nesměl – zbývaly k první hromadě už jen centimetry.
A co se stalo? Co mne tehdy nenapadlo bylo, že každý povel má svůj konec, a tím je obvykle pochvala. A fundlák bere pochvalu od každého, skupinka Čechů, kteří se začli rozplývat „jéé to je krásný pejšek“ povel spolehlivě ukončili pochvalou. Artur tak neměl důvod dál ležet před obchodem a šel se podívat na hromady „těch báječných balónků“.
Další obrázky z obchodu s kraslicemi ze Salzburku pro ilustraci najdete například na www.mathekiste.de/n2004/ostereier
Autor: Pavel Bradáč
