Artur, stejně jako já, miloval jízdu na lodi. A to přes to, že když jsem byl poprvé s novým člunem na moři, tak mne nenapadlo nic lepšího, než se rozjet na plný plyn. Nejeli jsme daleko – první vlnu člun přeskočil a do následující se zabořil přídí. Artur byl rázem natlačený v přídi a já skoro na něm.
Jednou jsme byli na moři se člunem, někde v oblasti malých ostrůvků, a při přiblížení k jednomu velmi rozeklanému pobřeží s neprostupným porostem, se ve vzdálenosti asi třiceti metrů Artur se rozhodl, že půjde na průzkum a udělá si vycházku. Skočil si do vody, doplaval k pobřeží a šel. S člunem se nedalo k pobřeží přiblížit, vlny, skaliska, ostré hrany. Co vás budu napínat, trvalo asi půl hodiny, než se přišel podívat, proč za ním nejdeme. Pochopil a připlaval zpět k lodi.
Podobná příhoda se stala na rozvodněné Moravě u Hodonína. Byli jsme se s pár přáteli projet, a pár kilometrů proti proudu se jedné kamarádce chtělo čůrat. Tak jsme loď přivázali ke spadlému kmenu, otočili jsme se a čekali až vykoná potřebu přes okraj do vody. Artur z toho usoudil, že je čas čůrat a skočil si na břeh. Tedy ne úplně na břeh, ale do mokřiny zarostlé půlmetrovou trávou, drny, spadlými stromy a podobně, hotová džungle. Takže jsme byli uprostřed tozvodněné řeky a pes na „břehu“. Velmi mne překvapil, když na povel „ke mně“ připlaval k lodi a nechal se vytáhnout nahoru.
Autor: Pavel Bradáč
