Artur měl díky prodělané těžké viróze ve štěněcím věku celkem citlivé trávení. Takže nebyla vyjímkou situace, kdy mě budil v noci a chodili jsme na vycházku venčit. Takže jsem neměl tušení, že jde o něco jiného, když mě ve dvě hodiny v noci, v asi třístupňovém mrazu, „vypískal“ z postele, donutil na sebe nahrnout oblečení, sejít 78 schodů bez výtahu a jít do parku. A tam nastala změna – naráz už to nevypadalo na průjem – čuchal, pobíhal, značkoval, skoro normální vycházka, asi jsem to v rozespalosti přehlédnul. No nic, jdeme si lehnout, 78 schodů zase nahoru.
Asi za hodinu znovu. „Písk, písk, nutně musíme do parku.“ To už jsem měl pocit, že je to trochu jinak, a už jsem si dával pozor, ale v parku se nedělo nic, co by naznačovalo nějaké akutní řešení. A pak jsem na to přišel – vždyť je doba, kdy hárají feny. A Artur si takhle šikovně „vynutil“ několik vycházek navíc.
Psi možná nemají druhou signální soustavu. Ale skvěle umí pochopit, co po čem následuje, a někteří toho umí i skvěle využít.
Autor: Pavel Bradáč
