Jednou jsme šli na návštěvu za Bongem k jeho pánečkům. Artur se těšil už od vstupu, cítil Bonga, jeho kamaráda, se který si už párkrát hrál.
Jak jsme vešli a začali si sundávat kabáty, Artur uviděl černého psa na konci dlouhé chodby. Neváhal a rozběhl se za ním přivítat se.
Jaké bylo Arturovo překvapení, když se druhý pes rozběhl proti němu a uprostřed se srazili. Na konci chodby bylo totiž zrcadlo na šatníku skoro až na zem, ve kterém uviděl sám sebe a šel přivítat sám sebe.
Vzpomínám ještě na jednu podobnou příhodu – a to s posuvnými prosklenými dveřmi. Posuvné automatické dveře se pro fundláky otvírají pomalu. A pes je nevidí – až podle zkušenosti pozná, kde je sklo a dá si pozor.
Artur neměl bohužel tuto zkušenost, když jsme šli do hotelu Amphone na oběd. Dveře se sice otevřely, ale pomalu, tak scénka mohla vypadat jako z kresleného filmu.
Jak tak procházíme dveřmi, pes pěkně poslušně u nohy, celoprosklené automatické dveře se začaly otevírat. Já jsem bez zpomalení prošel a Artur chtěl projít poslušně vedle mne. Nevšiml si ale, že dveře ještě nejsou otevřené a v plné rychlosti se o sklo zastavil. Strašně se divil, potom pochopil že tam je sklo a příště už si dával velký pozor, jak na tom dveře jsou.
Autor: Pavel Bradáč
