Nafukovací dětské bazénky jsou krajně nevhodná hračka pro novofundlanďana, to je celkem pochopitelné. Že se ale Arturovi podaří rekord ve vypoštění, to bu mne nikdy nenapadlo. Byli jsme u známých, kteří měli tehdy malé dítě a na chatě mu nafoukli a napustili bazének, takový ten dětský, se třemi kruhy a tenkou jednovrstvou podlážkou.
Sotva ho Artur uviděl a než jsem stačil zareagovat, už byl v bazénku. Zjistil, že hloubka 30 cm není dostatečná a rozhodl se bazének prohloubit. Přední tlapky jsou k tomu přece ideální. Roztržením dna bazénku v celé šířce během okamžiku změnil klidnou vodní plochu v tekoucí, byť jen krátce. A bazének jsme tehdy zaplatili.
U jiných známých měli také pro dítě bazén, tedy už ne bazének, ale větší dospělý skládací bazén. Takový ten o průměru asi tři metry a hloubce asi metr, se svislými stěnami. A nahoře na hladině nafukovací kruh, delfína a pár plovoucích hraček.
Dal jsem Arturovi misku s vodou s obligátním „vodička“ a otočil jsem se k povídání s přáteli. Po chvilce jsem něco vytušil, kouknu kde je pes a uviděl jsem jen hlavu nad hladinou bazénu. Vyděsil jsem se že z bazénu s kolmými stěnami nedostane, a tedy že se utopí. Ale fundláci jsou nejen vodní, ale i velcí. Spokojeně stál zadníma tlapama na dně, předníma se opíral o okraj a koukal velmi nadšeně přes okraj ven s pohledem „to jsme to dobře vymysleli“.
Autor: Pavel Bradáč